Prijatie kresťanstva za kniežaťa Vladimíra na konci 10. storočia prinieslo na Rus aj písomnú kultúru. Okrem domácich vplyvov bol počiatok ruskej literatúry ovplyvnený najmä z Byzancie, ale aj z Bulharska či Čiech a Veľkej Moravy.
Diela, ktoré pochádzajú z nášho teda veľkomoravského prostredia sú zachované až z neskorších opisov, väčšinou zo 14. storočia. Život Metodejov je zapísaný v Uspenskom zborníku z prelomu 12. a 13. storočia, Život Konštantinov v opisoch zo 14. storočia. Nomokanón a Zákon sudnyj ľudem v opisoch z 13. storočia. Vlastná literárna tvorba na Kyjevskej Rusi bola samozrejme pod najväčším vplyvom Byzancie, keďže práve odtiaľ pochádzala ruská vzdelanosť. Dôležitá bola hagiografická literatúra, za zmienku stojí napríklad Život sv. Antonija (1072), zaujímavá je aj homília od kyjevského metropolitu Ilariona s názvom O zákone a milosti. Veľmi dôležitý literárny žáner predstavoval letopis (dejepisný žáner). Letopisná tradícia v Kyjevskej Rusi siaha do 11. storočia. Dva najväčšie zdroje predstavoval Kyjev a Novgorod.
Práve v Prvom novgorodskom letopise mladšej redakcie zo 14. storočia sa zachoval príbeh o kniežati Michalovi z Černigova. Michal vládol ako knieža kyjevské (1236–1240, 1240, 1241–1243), perejaslavské (1206), novhorodsko-severské (1219–1226), černigovské (1223–1235, 1242–1246), novgorodské (1225–1226, 1229-1230) a haličské (1235–1236). V septembri 1246 knieža Michal vycestoval so svojim bojarom Feodorom do Saraj, hlavného mesta Zlatej hordy, aby vzdal hold mongolskému vládcovi Batuchánovi, ktorý ovládol väčšiu časť niekdajšej Kyjevskej Rusi. Mocný Batuchán pred samotným aktom vyžadoval účasť na turko-mongolskom tengrickom rituáli, ktorý spočíval v chodení cez oheň a uctievaní modiel, čo bolo pre kresťana nepredstaviteľné:
“Kouzelníci chtěli také vést Michaila a jeho bojara Feodora skrz oheň. Michail jim však řekl: ‘Křesťanům se nesluší chodit skrz oheň a klanět se modlám, kterým se tito klanějí. To je víra křesťanská, abychom se neklaněli žádnému stvoření ani modlám, ale abychom se klaněli Trojici, Otci a Synu a svatému Duchu.’ Pravil pak Michail Feodorovi, svému bojarovi: ‘Lépe je nám neklanět se tomu, čemu se tito klanějí.’ Oni kouzelníci je pak ponechali na místě, kam byli přivedeni, a šli o tom říci chánovi Batuovi. […]
Chán Batu se velice rozlítil a poslal jednoho ze svých velmožů, stolníka jménem Eldega, a vzkázal: ‘Proč jsi opovrhl mým rozkazem a nepoklonil ses mým bohům? Nyní si však vyber: život nebo smrt. Jesliže splníš můj příkaz, budeš živ a obdržíš celé své knížectví. Jestliže neprojdeš skrze oheň a nepokloníš se keři ani modlám, zlou smrtí zemřeš.’ Tehdy odpověděl Michail: ‘Tobě vladaři, vzdávám hold, protože ti Bůh svěřil vládu nad tímto světem. Ale tomu, čemu se tito klanějí, tomu já se neklaním.’ I pravil mu Eldega králův stolník: ‘Michle, věz, že jsi mrtev’. Michail mu odvětil: ‘To také chci, totiž trpět pro Krista a prolít krev za pravou víru.’ Tehdy pravil Michailovi Boris, kníže rostovský, s mnohým pláčem: ‘Pane otče, učiň podle vůle chánovy.’ Stejně tak pravili tehdy Borisovi bojaři: ‘My všichni se všemi mocnými za tebe přijmeme pokání’. Tehdy odpověděl Michail: Nechci se zvát křesťanem jen podle jména a konat pohanské skutky’. […]
A vtom přijeli biřici, seskočili s koní, chopili se Michaila a roztáhli mu ruce a jali se ho tlouci pěstmi do prsou. Pak ho povalili na zem a dupali po něm nohama. Když to již trvalo delší dobu, jistý člověk jménem Doman, který dříve byl křesťan, posléze však zavrhnuv křesťanskou víru se stal pohanem a jakožto pohan byl zločinec, uřízl svatému a velikému knížeti Michailovi hlavu a odhodil ji stranou. V té chvíli pravili Feodorovi: ‘Pokloň se našim bohům a dostane celé knížectví svého knížete’. Feodor však jim řekl: ’Knížectví nechci a vašim bohům se klanět nebudu. Chci však trpět pro Krista jako můj kníže.’ Tehdy se jali mučit i Feodoram stejně jako předtím Michaila, a nakonec mu uřízli ctihodnou hlavu.”
Informácie o tejto udalosti poskytuje aj Haličsko-volyňský letopis z 13. storočia:
“Bátú mu řekl: ‘Skloň se před vírou našich předků.’ Michail odpověděl: ‘Jelikož nás Bůh za naše hříchy vydal do vašich rukou, klaníme se ti a ctíme tě. Ale před vírou tvých předků a před tvým rouhačským příkazem se neskloníme.’ Bátú se rozběsnil jako líté zvíře, poručil Michaila zabít a hanebný bezbožník Doman Putivlec to učinil. Spolu s Michailem byl zabit i jeho bojar Fjodor. Zemřeli jako mučedníci a přijali mučednickou korunu od Krista.”
Obaja zavraždení boli takmer okamžite po svojej smrti uctievaní ako svätí a mučeníci. Aj takéto príbehy nachádzame v starobylej ruskej literatúre, ktorá je mimoriadne bohatá a krásna. Samozrejme, stredoveký človek mal iný hodnotový rebríček a pohľad na svet. Paušálne ho zavrhovať, lebo “veď už je 21. storočie a my by sme mali byť progresívni” mi nepríde ako správna cesta. Naopak, stále môžeme vychádzať aj z múdrosti a skúsenosti našich predkov. Pevný a vytrvalý postoj kniežaťa Michala a jeho bojara Feodora nás môže inšpirovať a motivovať aj dnes. Nie rečami, ale skutkami sa dokazuje viera a oddanosť. Podľa legendy, z ktorej letopisy vychádzajú, obaja neváhali priniesť najvyššiu obetu. Ak by sme našli aspoň z časti také odhodlanie, aké mali oni, nemal by náš každodenný život väčší význam?
Pramene:
Vyprávení o Alexandru Něvském a Michailu Černigovském in Ruská stredoveká literatúra: Výbor textů 11. – 14. století, preložila Emilie Blahová, Pavel Mervart 2013, s. 315-316
Haličsko-volyňský letopis, preložila Jitka Komendová, Argo 2010, s. 78
Použitá literatúra:
Kol. autorov: Písemnictví ruského středověku, Vyšehrad 1989